5. den

Dnešní ranní rozcvičku, kterou dodnes vedla Bětka, si do své režie vzala Anička, Markova přítelkyně, která nás přijela navštívit. Cvičení v rytmu živější hudby nás fyzicky vyšťavilo natolik, že nechápu, jak jsme byli schopni dopoledne ještě pracovat. A že bylo na čem.

Bětka sice odjela společně s Markem a Aničkou, ale dorazil nejdříve Tubista Šimon následován Sebíkem, který neustále přijížděl už skoro týden, čímž se zkompletovala kapela a nic už ji nebránilo začít zkoušet.

Po obědě Tomáš s Johnym odjeli do Plzně na nákup materiálu, ze kterého se vrátili až v půl jedenácté. Čtyřhodinovou procházku Hornbachem vystřídala dvouhodinové lítání po Obi. Nákup, při kterém prošli minimálně dvakrát všechny uličky asi hektarového obchoďáku, vypadal asi takto:

„Ty jo, hele na co je tohle?“

„To vypadá hustě, ale na co to je?“

„Nedalo by se to použít na stahování rolet?“

„A na co je tam pak tahle pacička?“

„Aha, tak to je blbost.“

„No jo, ale na co to je?“

„A proč to stojí takový peníze?“

„Takže to berem?“

Většina kočovníků už si zvykla na to, že zavírají hospody a jsou vyháněni jejich obsluhou na ulici, poprvé se ovšem stalo, že zavírali obchod s nářadím a stavebninami. Dvojice strhaných nákupčíků to po návratu vyprávěla takto: „Při odchodu na nás u pokladen čekal celý personál obchodu, tedy dva sekuriťáci, všech osm pokladních a dokonce i manažerka v kostýmku. Udělali jsme fakt velkou tržbu – jen markování všech položek v přetékajícím nákupním košíku zabralo těm osmi pokladním minimálně půl hodiny – ale tohle jsme teda nečekali. Jakmile nás však celý personál vyprovodil a rozloučil se s námi, došlo nám, že jen čekali, až budou moc konečně odejít domů.“ Nejhorší na tom je, že ještě ani zdaleka nenakoupili všechno.