Oka, oka, oka. Kdokoli, kdekoli při čemkoli drží v ruce nit a přišívá, popřípadě přešívá. Opona už spolkla veškerá ocelová očka, takže se začala používat plastová. Ty se ovšem někde použít nadali, takže bylo třeba některá ocelová, samozřejmě už hotová, odpárat a nahradit. Když se zrovna něco nešije, dělají se sádrové masky. Je v podstatě jedno komu, protože se všechny tváří stejně. Stejně nešťastně. A zase oka, oka a oka.
Od přišívání nás vytrhl oběd, při kterém nás všechny konsternovala Mariannka, když prohlásila: „Pořád mi někdo volá, nebo píše, že přijede na představení a já z toho začínám bejt trochu nervózní. Bojím se, jestli to představení není sračka.“ Po chvilce hrobového ticha se odněkud ozvalo: „Není, ono totiž vůbec není.“
Po večeři se zase nikdo neměl k nádobí, což trochu vytočilo Matěje, který už ho myl asi desetkrát. Všichni jsme museli uznat, že má pravdu, a že si za to zaslouží novou funkci – organizátor myčů nádobí. Chopil se toho s nevídanou vervou a ihned sestavil bodovací tabulku, podle které se prý budeme nadále řídit. No, uvidíme.
