14. den

Únava z horka a permanentního fyzického i psychického vypětí se na nás začíná podepisovat čím dál tím víc a včerejší rozlučkový večer s Eliškou tomu rozhodně nepomohl. Po snídani, která připomínala spíše poslední večeři, nás navíc Bětka zničila svou lehce akrobaticky laděnou rozcvičkou. Nic naplat, zatneme zuby a jde se makat.

Na oběd jsme se sešli snad v ještě hroším stavu než na snídani, takže u stolu je slyšet je cinkání příborů a občasné vyčerpané mlasknutí. Psychicky vyčerpání herci už hovoří jen ve frázích ze scénáře, hudebníci si neustále něco nevesele pobrukují a zbytek manuálních pracujících bojuje se zvednutím plné lžíce k ústům. Přežvykující ticho přerušil jen David, který si uvědomil, že zbývá týden do premiéry a musel nás o tom informovat: "Vlastně je to jako normálně, dva týdny jsme to připravovali a teď se teprve začíná zkoušet." Problém je, že letošní představení je daleko náročnější než ty předešlé, takže se nám ten týden úplně nezdá.

Po obědě se téměř všichni vrhli na námi všemi už nenáviděnou oponu. Zatímco se venku přišívali oka, což je činnost, v níž se pomalu ale jistě stáváme mistry, Bětka s Mariannkou uvnitř pracovaly na šicích strojích. Co chvíli se odněkud ozýval nešťastný pláč následovaný sprškou nadávek, za které by se nemusel stydět ani dlaždič kanálů. Hysterické záchvaty vybíhala Bětka ventilovat ven, kde ovšem narazila jen na shluk otupělých obličejů, které se lakonicky zvedali od práce. Naštěstí nám tu zůstala Eliška s Martinem o něco déle, takže se nám do večera podařilo oponu i zbytek scény téměř dokončit.

Po večeři se kluci konečně mohli vrhnout na stavbu jevišti a v půl dvanácté začala scéna proti všem předpokladům připomínat scénu a nikoli chatrný přístřešek pro zbloudilé. Jen aby to vydržela do rána.