Ráno jsme se s vidinou rychlého odjezdu z Lestkova, kde jsme strávili poslední dva dny, vstávali poměrně brzo. Čekala nás dlouhá cesta do Otína a první představení po premiéře, takže bylo třeba se do toho opřít. To nám bohužel záhy znemožnila vzpoura žebřiňáků. Zatímco jsme totiž opravovali ten „novější“, starší se rozhodl také vypovědět službu a při nakládání mu praskla bočnice. Nebýt pohotového zásahu Bertíka – olbramovského truhláře, s nímž jsme se potkávali celé zkoušení, a který nám nejednou vytrhl trn z paty - strávili bychom v Lestkově další den. Mezitím se při repasi starého žebřiňáku podařilo zlomit součástku, která se vzhledem ke stáří modelu vozu už rozhodně nevyrábí. Po dlouhém vymýšlení jak situaci nejlépe vyřešit, jsme se rozhodli pro její neřešení. Snad to bude fungovat.
Oproti původnímu plánu jsme tedy vyrazili o čtyři hodiny později. Naštěstí jsme trochu času nahnali zběsilou jízdou serpentinami dolů ke Kosímu potoku. Jak to tak ovšem bývá, každý metr o který klesnete, musíte zase vystoupat a pro cestu do Otína to platilo dvojnásob. Do cesty se nám postavil tří kilometrový stoupák, o kterém mezi místními koluje legenda, že za třicetileté války zastavil tažení švédského vojska, protože do něj nemohlo vytáhnout své kanóny. Švédové zřejmě neměli moc dobré vztahy s místními, protože nám stačila malá prosba a starostka z Lestkova nám velice ochotně zapůjčila obecní traktor i s obsluhou. Během chvilky jsme tak měli oba žebřiňáky nahoře a mohli jsme v klidu dojet do Otína.
U krásného kostela, který bohužel už desítky let chátrá, nám bylo poskytnuto zázemí a my se mohli pustit do přípravy představení. Jakoby technických komplikací nebylo dost už ráno, stavba scény se výrazně protáhla, což posunulo začátek představení téměř o hodinu. Trpěliví diváci však vydrželi a představení věnované naší režisérce Mariánce, která má dnes narozeniny, se nakonec vyvedlo. Děkovačka volně přešla v oslavu, která se posléze přesunula do prostor kostela. Komplikace během dne, tak přebyl krásný večer.
